Rozhodla jsem se vám přinést zřejmě poslední příspěvek z prodejnové brigády. Všechno se mění, bohužel i dobří vedoucí...
Už víte, jak pohodově moje směny často probíhají. Jednou mne irituje řvoucí televize, podruhé mi všechno padá z rukou a někdy mi také padá pusa. Údivem. Lidi jsou tvory inteligentními, zručnými a ve většině případů i vzdělanými. Stále se však mezi nimi najdou výjimky, které mě nutí o mé předchozí větě silně pochybovat.
Případ první: Paní, váhou se blížící mláděti slona, přijde k vitríně se zákusky a mlsně si vybírá, kterým z nich dnes osladí svůj večer s telenovelou. Mile se na ni usměju a zeptám se, který zákusek jí mám zabalit. Vybírá, vybírá, fronta se tvoří a paní stále neví. Doporučím jí nejoblíbenější sladkost - fondánový větrník. "Hmm. Dneska je pondělí. Ten tady určitě máte už od pátku, že?" vzhlédne ke mně a z jejího výrazu je více než jasné, že očekává odpověď. Co je jasné z mého výrazu se raději neodvažuji odhadovat. Lidi, vážně si myslíte, že je možné, abychom nechali zboží na prodejně déle, než jeden den? Ráno se to přiveze, přes den se to prodává v chlazených vitrínách a večer se neprodané zboží odváží a vyhazuje. Z druhé strany, pokud by byl můj zájem vám prodat nečerstvé zboží, nebyla bych hloupá, kdybych vám o tom řekla?
Případ druhý: Přichází pozdní odpoledne. Kolem proudí unavení zákazníci, výrazy jejich tváře odpovídají pochmurnému počasí venku. Přijde zákaznice s malou holčičkou. Po dlouhém rozhodování si malá vybere bramborovou placku, která je potřená povidlím a srolovaná. Na přání vytahuji talířek, ubrousek a placku na něj pokládám. "Mohla byste mi dát sáček? Ona to určitě celé nesní," vyhrkne na mě paní a já ochotně podávám mikrotenový pytlík. "A mohla byste to překrýt?" vrhnu na paní zvláštní pohled, podaný pytlík jí vezmu z ruky a položím ho na talíř s jídlem. "PŘEKRÁJET, jako nožem!" podrážděně na mě křikne paní a já se zmateně omlouvám, že přes chladící vitríny špatně slyším. O jejím huhlání se samozřejmě nezmiňuji. Beru talíř, odstraňuji sáček, a začínám překrajovat. Jeden kousek, druhý... Ve skrytu duše doufám, že nevytáhne pravítko a nezačne kousky přeměřovat. "Chtěla jsem to PŘEKROJIT. Jednou!" Tak teď vypadám jako naprostý idiot, který by potřeboval naslouchátko. Prolétne mi hlavou myšlenka a já zamračené zákaznici podávám talířek s nakrájenou plackou. Chvilku přemýšlím, že jí dám krátký výklad k rozdílu slov překrájet a překrojit. Bojuji s nutkáním obhájit sebe a svoji pravdu. Ze strachu z modřiny pod okem a v zájmu dobrého jména mého zaměstnavatele však tiše píšu do pokladny kód a žádám po paní peníze. Ona odchází a já se obracím na kolegyni. Kouká se na mě soucitným pohledem a zakroucením hlavy ve mně zapaluje alespoň malý plamínek naděje, že za to celé nemůžu já, nýbrž špatná nálada a výslovnost dané zákaznice, podpořená hlasitým hučením chladicích boxů a neznalostí rozdílů mezi dvěma podobnými slovy.
A nakonec přátelské upozornění pro čtenáře: Milí lidé, když si jdete něco koupit, slečna či paní prodavačka vám to zabalí, vy si to zaplatíte, poděkujete a odcházíte s prázdnýma rukama, není něco špatně? Nezapomínejte si zaplacené zboží vyzvedávat! Je hezké, že jste zamilovaní, ale těch peněz je škoda, ne? :-)
Vaše Hanka
Žádné komentáře:
Okomentovat