Hančin večer úterní II.

 Zoufalá brigáda

Při svých všerůzných pracovních příležitostech se dostávám na všerůzná místa, která mi přinášejí všerůzná dobrodružství. Při mé poslední brigádě jsem se dostala do prodejny, která sdílela jednu budovu s nejmenovaným hypersuperultramega... všichni si počkáme... marketem. Skvěle, všude bude spousta lidí, říkala jsem si, aspoň mi to rychleji uteče. V tu chvíli jsem netušila, jak velkou pravdu mám. Na svoje místo jsem se dostavila kolem páté hodiny ranní. Všude klid, ticho. Začala jsem si pomalu dělat svoji práci, když tu se v protějším marketu (odmítám přídomek "super" nebo "hyper") rozsvítily všechny žárovky a na plac vběhli brigádníci. Zametali, uklízeli, přerovnávali zeleninu, většina z nich si teprve otírala ospalky z očí. Bylo vidět, že by dali za pár dalších minut spánku všechna rajčata z regálů. Já jsem pokračovala v plnění svých povinností, když v tom se na celý obchodní dům rozezněla píseň, která je jistě dobře známá všem sledovatelům televizních programů a především reklam. Tuto píseň, která byla v reklamě doprovázena kýčovitě naaranžovanými potravinami, nazpívala nejmenovaná skupina, kterou s oblibou poslouchá moje babička. Tudíž asi chápete, že to nebyl můj šálek kávy. (Který jsem v tu chvíli mimochodem opravdu potřebovala!) Zdrojem tohoto zvuku byla velká televize, která visela nad vchodem do marketu, přímo naproti prodejně, kterou jsem nyní měla na starost já. Reklama běžela po páté... Seděla jsem na zemi, v hlavě se mi stále dokola přehrávala melodie písně a já se zoufale houpala dopředu a dozadu. Dobře, uznávám, zase tak špatně jsem na tom nebyla. Ale bylo to hodně zlé. Představa, že mě tohle čeká následujícíh 12 hodin mě začínala přivádět k šílenství. Co se dalo dělat. Doplňovala jsem rohlíky do regálu, televize zpívala. Skládala jsem koblížky na tác, z televize se stále linul ten pazvuk. Zametala jsem podlahu, televize nezastavitelně hrála. Když jsem měla za sebou už hodinu práce a televize ještě pořád řvala to stejné na celý obchoďák, zalezla jsem si za naši prodejnu dozadu, kde se připravují různé bagety, poháry a jiné dobroty. Zapnula jsem pracovní počítač a pustila jsem si rádio. Raději budu 20 krát denně poslouchat písničku s textem I don't wanna go to school, I just wanna break the rules, než si nechávat vymývat mozek reklamní znělkou. Další hodinu jsem ještě připravovala již zmíněné bagety a dodělávala jsem poslední nezbytnosti, které jsou třeba pro správné fungování. A potom přišla spása! Víte, co mě zachránilo? Peleton důchodců, kteři byli v 7:00 vpuštěni do obchodního domu. Rachot košíků, hádky o červenější jablko a šustění kilometrovými účty mě zbavilo toho příšerného zvuku na celý zbytek dne. S úsměvem jsem pak každé takové babičce s plným nákupním košíkem balila šátečky, indiánky, větrníky a chlebíčky. Jen ať zítra přijde nakoupit zase a nejlépe, ať vezme i kamarádky!
Cestou domů se mi podařilo dokonce vymanit melodii i ze své hlavy. Spokojeně jsem sledovala ubíhající krajinu z okýnka vlaku a potom doma jsem se unaveně svalila na pohovku. Nohy jsem si podložila polštářem a pustila jsem si televizi pro uklidnění: "Stavení s líííííípou za ploteeeeem. Tady jsmee doma, tady je mááá zem..." A to nekecám.

Vaše Hanka

PS, Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem do marketu šla i nakoupit. Moje opravdu nevšední pocity z tohoto zážitku si na našem blogu budete moci přečíst už zítra večer. Těšíte se?!

Věc 1. - aneb 1000 věcí, co mě štvou

Každá holka se s tím bezpochyby setkala. Máte svého miláčka, jste spolu šťastni a on je vážně kus, alespoň pro vás. Čím šťastněji vypadá a šíří okolo sebe dobrou náladu, tím víc je přitažlivější pro ostatní. Což o to, jen ať vám každá závidí, že tohoto samečka máte doma zrovna vy. Jenže některé to vážně přehání.

Představte si tu situaci. Jste spolu na diskotéce, stojíte u baru, popíjíte nějaký drink. V tu ránu se tam objeví nějaká čarodějnice a začne se po vašem milém sápat, objímat ho a zkouší kde co. Přítel ji samozřejmě odtlačí, protože vás z hloubi duše miluje ale co následuje u vás za pocit? Choval by se takhle i kdybych tam zrovna nebyla? Ale určitě ano.

Platí to i obráceně. Naprosto a šíleně nesnáším tuhle věc, nebo spíš větu: Ty máš kluka/holku? Ale to nevadí, to není nemoc. :) Jak jako není nemoc? Jak jako nevadí? Neexistuje! Tak mi aspoň pošli nějakou fotečku, když už se mnou nechceš nic mít :( A doopravdy, fotečku jim pošlu, zdviženého prostředního prstu. 

Následují omluvy, že neví, co to do dotyčného vjelo, spoustu smutných smajlíků a řečí okolo, že jste jen kamarádi a že je na tom špatně, že ho trápí vlastně někdo úplně jiný a snaží se tímhle způsobem na něj zapomenout. 

Vím o několika slečnách, které to zkoušely na mého přítele, protože mi to sám řekl, asi mu připadalo, že žárlím málo, nebo co. V tu chvíli jsem měla chuť jí rozbít ciferník, i když sám přítel psal, že jsou JEN kamarádi a nejsem sice nemoc, ale jsem pro něj ta jediná. Z  jejích zpráv se mi dělalo rudo před očima a můžu vám říct, pokaždé, co vidím slečnu, mně strašně, ale strašně svrbí ruka, abych jí náhodou nenaplácala, jak chtěla po mém příteli. Samozřejmě jejich přátelství skončilo, žeano :D 

Vaše žárlivá a starostlivá

Karolína

Až příliš neznalá

Je to přesně týden a jeden den, co jsem dala zkoušky k řidičáku na poprvé (ach ano, blondýna má řidičák). A musím se pochlubit, že test byl na 96% a jízda bezchybná. Bohužel následovala ta horší část; řidičák si nechat vyrobit.. Žiju už tři roky mimo své rodné město kvůli intru a krom kina a obchodního rádoby centra trefím maximálně z vlaku domů a z domu na vlak. Tím má orientace města končí. O to zajímavější byla cesta na úřad.

Šlapu si tak ráno k budově, kde jsem si kdysi vyzvedávala občanku a k mému překvapení se v té budově doopravdy vydávali jen pasy a občanky. Zeptala jsem se na cestu paní, která vypadala snad nejpřátelštěji a doufala jsem, že v ní vzbudím lítost a prozradí mi onu kouzelnou cestu k úřadu na řidičáky. A prozradila: ,,Příště, až někam půjdeš, slečinko, si nejdřív zjisti cestu, já mám svých starostí dost. Musíš přes celý město zpátky." Pěkně jsem poděkovala a radši jsem zavolala příteli na telefonu. "To musíš do svatebního studia, v té budově o patro výš to je." Má kouzelná cesta začala..

Po chladném startu dobrodružné výpravy jsem úspěšně našla svatební studio, vystoupala do prvního patra a vešla dovnitř. Vidím jednu kancelář, druhou, třetí, ale nikde žádný štítek o příjmu žádostí. Pokračovala jsem chodbou, až jsem vlezla do kuchyňky, kde si zrovna dávaly slečny z ouřadu kafíčko. Usmály se a poradily, abych šla zase zpět k fontáně a podél zdi vešla do nejbližších dveří.

U nejbližších dveří stála cedulka Oddělení dopravně správních agent a hned pod ní cedulka Městská policie. V duchu jsem se modlila, abych nevlezla zase k někomu do kanceláře a asi jsem musela být v minulém životě pěkná potvora, protože jsem vlezla přímo k policajtům. Odkázali mě na dveře naproti, zaklepala jsem, vlezla jsem a ona další kancelář. Naštěstí ta správná, ale byla jsem vykázána, že nemám pořadové číslo a ať počkám na chodbě. Se smělostí jsem se otázala, kde si ono pořadové číslo mohu pořídit, odpovědí mi bylo: "Kdo hledá, najde." A skutečně jsem našla. Jak přístroj na čísla, tak ukazatele na podání řidičáku a tak zoufale vytoužený automat na kafe.

Karolína

Hančin večer úterní

Vysávám, vysávám...

Budík = škola. Naskočí mi automaticky každé všední ráno pracovního týdne. Bohužel, tahle rovnice není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Zrovna dnes mě čekal náročný test z dějepisu. Těšila jsem se na něj tak moc, že se mi dokonce nad ránem zdálo, jak profesor se zářivým úsměvem vchází do třídy a oznamuje nám, že nejede tiskárna a test se odkládá. Naivní myšlenka. Do školy se muselo. Čaj, zuby, odlíčit, nalíčit, sešity do kabelky, přihodit Mannerku, podrbat psa a vyráží se. Školu mám ráda. Mohla bych v ní trávit i spoustu svého volného času. To by v ní ovšem nesměli být profesoři. Test z dějepisu mě čekal až poslední hodinu - nejhorší varianta. Znáte to. Člověk se na poslední chvíli snaží do hlavy vměstnat co nejvíce informací. Funguje to asi jako rozměňovač peněz - vhodíte jednu minci dovnitř, deset jich vypadne ven. A přesně tak to muselo proběhnout i u mě. Jinak si vážně nedovedu vysvětlit, jak jsem mohla na konci odevzdat poloprázdný papír. Špatné postavení hvězd? Hmm.
Pozitivní bylo, že jsem už v poledne byla doma, protože se profesoři musí starat o maturity. Nebylo do čeho píchnout, tak jsem si donesla hadr, vysavač a mop a pustila jsem se do úklidu. Prach byl utřený poměrně rychle a já se mohla pustit do vysávání. Vysávám, vysávám, najednou se podívám a já rozprašuju! Vypnula jsem ten pekelný stroj a když jsem mu nahlédla pod kapotu, hned mi bylo jasné, kde se stala chyba. Můj mladší bráška si pořídil airsoftovou zbraň, která střílí plastové kuličky. Ty teď byly rozsypané po celém prostoru vysavače, protože zřejmě protrhly sáček. Prachu bylo všude víc než před tím, zato náhradní sáčky do vysavače nebyly nikde. Co se dalo dělat... Zbytek úklidu jsem odložila, pomyslně jsem si hodila nohy na stůl a dala jsem si čaj s medem - na uklidnění.
No řeknu vám, proteče ještě hodně vody ve Svratce, než se znovu pustím do úklidu!

Vaše Hanka

Vítejte!

Ahoj,
my jsme holky modrooký a vítáme vás na našem blogu. Jsme dvě slečny, které rády fotí a píší, čemuž bychom chtěly věnovat i tenhle blog. Zajímavostí je, že jsme se v životě nestřetly tváří v tvář. Poznaly jsme se až díky webu vinted.cz. Ale o tom zase až někdy příště.

Prostřednicvím blogu bychom vás chtěly nechat nakouknout do našich životů, podělit se o věci, které máme rády, vykouzlit vám úsměv na tváři a udělat vám lepší den. :)

Doufáme, že se vám naše články budou líbit a budete se k nám rádi vracet!

Hanka & Karolína