Při svých všerůzných pracovních příležitostech se dostávám na všerůzná místa, která mi přinášejí všerůzná dobrodružství. Při mé poslední brigádě jsem se dostala do prodejny, která sdílela jednu budovu s nejmenovaným hypersuperultramega... všichni si počkáme... marketem. Skvěle, všude bude spousta lidí, říkala jsem si, aspoň mi to rychleji uteče. V tu chvíli jsem netušila, jak velkou pravdu mám. Na svoje místo jsem se dostavila kolem páté hodiny ranní. Všude klid, ticho. Začala jsem si pomalu dělat svoji práci, když tu se v protějším marketu (odmítám přídomek "super" nebo "hyper") rozsvítily všechny žárovky a na plac vběhli brigádníci. Zametali, uklízeli, přerovnávali zeleninu, většina z nich si teprve otírala ospalky z očí. Bylo vidět, že by dali za pár dalších minut spánku všechna rajčata z regálů. Já jsem pokračovala v plnění svých povinností, když v tom se na celý obchodní dům rozezněla píseň, která je jistě dobře známá všem sledovatelům televizních programů a především reklam. Tuto píseň, která byla v reklamě doprovázena kýčovitě naaranžovanými potravinami, nazpívala nejmenovaná skupina, kterou s oblibou poslouchá moje babička. Tudíž asi chápete, že to nebyl můj šálek kávy. (Který jsem v tu chvíli mimochodem opravdu potřebovala!) Zdrojem tohoto zvuku byla velká televize, která visela nad vchodem do marketu, přímo naproti prodejně, kterou jsem nyní měla na starost já. Reklama běžela po páté... Seděla jsem na zemi, v hlavě se mi stále dokola přehrávala melodie písně a já se zoufale houpala dopředu a dozadu. Dobře, uznávám, zase tak špatně jsem na tom nebyla. Ale bylo to hodně zlé. Představa, že mě tohle čeká následujícíh 12 hodin mě začínala přivádět k šílenství. Co se dalo dělat. Doplňovala jsem rohlíky do regálu, televize zpívala. Skládala jsem koblížky na tác, z televize se stále linul ten pazvuk. Zametala jsem podlahu, televize nezastavitelně hrála. Když jsem měla za sebou už hodinu práce a televize ještě pořád řvala to stejné na celý obchoďák, zalezla jsem si za naši prodejnu dozadu, kde se připravují různé bagety, poháry a jiné dobroty. Zapnula jsem pracovní počítač a pustila jsem si rádio. Raději budu 20 krát denně poslouchat písničku s textem I don't wanna go to school, I just wanna break the rules, než si nechávat vymývat mozek reklamní znělkou. Další hodinu jsem ještě připravovala již zmíněné bagety a dodělávala jsem poslední nezbytnosti, které jsou třeba pro správné fungování. A potom přišla spása! Víte, co mě zachránilo? Peleton důchodců, kteři byli v 7:00 vpuštěni do obchodního domu. Rachot košíků, hádky o červenější jablko a šustění kilometrovými účty mě zbavilo toho příšerného zvuku na celý zbytek dne. S úsměvem jsem pak každé takové babičce s plným nákupním košíkem balila šátečky, indiánky, větrníky a chlebíčky. Jen ať zítra přijde nakoupit zase a nejlépe, ať vezme i kamarádky!
Cestou domů se mi podařilo dokonce vymanit melodii i ze své hlavy. Spokojeně jsem sledovala ubíhající krajinu z okýnka vlaku a potom doma jsem se unaveně svalila na pohovku. Nohy jsem si podložila polštářem a pustila jsem si televizi pro uklidnění: "Stavení s líííííípou za ploteeeeem. Tady jsmee doma, tady je mááá zem..." A to nekecám.
Vaše Hanka
PS, Ještě jsem zapomněla zmínit, že jsem do marketu šla i nakoupit. Moje opravdu nevšední pocity z tohoto zážitku si na našem blogu budete moci přečíst už zítra večer. Těšíte se?!
:D :D vůbec si nedovedu představit, jaké to pro tebe muselo být... hlavně, když jsi byla vděčná i za důchodce :D :D to se jen tak nevidí D: :)
OdpovědětVymazatJá v létě byla na brigádě v Lidlu a musím říct, že brigádnici v těchto supermarketech to nemají snadné, i když tam nic takového furt dokola nehrálo, to je fakt :D :)
Mně stačí tu znělku slyšet jen jednou za den z televize a může mi prasknout hlava, jsi vážně statečná, že jsi to zvládla, tohle je odvaha :D
OdpovědětVymazattribanany.blogspot.cz